Obsah Menu Vyhledávání

Aktuality

16.2.2009

Pavel Mertlík: Banky tady nejsou od toho, aby někoho úvěrovaly

16. únor 2009 (E15) - Podniky čím dál častěji nesplácejí své závazky. Podle hlavního ekonoma Raiffeisenbank a někdejšího ministra financí Pavla Mertlíka může být druhotná platební neschopnost ještě masivnější, než tomu bylo v devadesátých letech. Na námitku, zda viníkem nejsou i banky, které firmám nechtějí půjčovat, reaguje ostře. “Úlohou bank je především vrátit lidem jejich peníze, pokud možno mírně zhodnocené. Pokud to zvládnu tak, že přitom ještě půjčuji podnikům, tak je to super, ” tvrdí Mertlík.

* E15: Světem nyní hýbou pokusy vlád o záchranu jejich ekonomik. Přístupy se však dost liší. Jak hodnotíte snahu Spojených států a zemí Evropské unie?

Mám z toho velmi smíšené pocity. Pozitivní je, že vlády k něčemu takovému vůbec přistoupily. Avšak například speciálně ve Spojených státech je to poměrně chaotické. Pochopil jsem z těch všech návrhů, že chtějí zřídit konsolidační instituci, která bude vykupovat špatné pohledávky, s čímž máme v České republice bohaté zkušenosti. Z praxí jiných zemí i z teorie je známo, že to nebývá nejlepší řešení. Že mnohem lepší je rekapitalizovat firmy. Z tohoto pohledu začala z evropských vlád poměrně racionálně jednat Velká Británie. Ta právě přistoupila k rekapitalizaci finančních institucí výměnou za určitou kontrolu nad nimi. K tomu přidala opatření na podporu veřejné poptávky. To mi připadá promyšlené. Také rozsah jejích balíčků není tak velký.

* E15: Jedna věc je nenechat padnout banky, druhá lít peníze do ekonomiky, například formou podpory automobilového průmyslu. Je vhodné podporovat soukromé firmy či celé sektory, byť byly na nich některé ekonomiky dost závislé?

Musíte se zamyslet nad tím, jakou chcete připustit míru nezaměstnanosti. U nás je krize dovezená ze zahraničí tím, že nám chybí exportní poptávka. A pokud tato situace bude trvat déle než rok či dva, nejsou tomu žádné státní zásahy schopny zabránit. Pak byste musel uměle vytvářet poptávku, což je velmi drahé a nelze to dělat v masivních objemech. Tímto směrem míří i plány současné vlády podpory EGAP, ČEB a podobných institucí. To je asi v principu v pořádku, už proto, že to dělají všechny země. Ale o co jde? Když si to zjednodušíte, tak jde o to, že svému odběrateli koupíte výrobek, jejž bude užívat. Někde v Africe či jinde postavíte například elektrárnu v zásadě za své vlastní peníze. V Česku tím udržíte zaměstnanost a možná to v budoucnu bude mít nějaké pěkné efekty, ale je to velmi nejisté. V současné situaci má nicméně tento typ státní pomoci cizím zemím smysl. Argument pro tuto pomoc je i takový, že když zmizí know-how, může to mít do budoucna dlouhodobě negativní následky. Ale pořád je to překlenovací opatření, jež může státními výdaji nějakou menší část poptávky nahradit, ale rozhodně ne úplně kompenzovat.

* E15: Které sektory české ekonomiky jsou nejvíce ohroženy?

Především výroba investičních statků. To je mimochodem také důvod, proč nemůže fungovat jako protikrizové opatření žádné snižování daní firmám. Když jim snížíte daň v době konjunktury, může to být pro ně dobré. Ale v současné době, i když firmy díky tomu budou mít trochu více hotovosti, poběží si kvůli tomu koupit nový soustruh, či postaví novou halu? Asi ne, když neví, co bude za dva tři měsíce. Já jsem chodil do školy ještě za marxistických dob a tenkrát bylo to členění trochu jiné a ze současného pohledu možná lepší. Nepoužíval se pojem investiční statky, používal se pojem výrobní prostředky a jedna z jeho podskupin byla výroba výrobních prostředků pro výrobu výrobních prostředků. A právě ty firmy, které dělají různé stroje a zařízení, které slouží jiným firmám, jsou v dnešní době v naprosto nejhorší situaci.

* E15: Do jaké míry by se tedy mělo českým podnikům pomoci?

Když se začne zachraňovat, tak budou chodit nejrůznější firmy a říkat, že chtějí také. Pokud se jakákoli vláda bude chtít chovat moudře, tak stanoví kritéria, která se budou týkat finančních ukazatelů firmy, zadluženosti, finanční struktury. To je jedna věc. Druhá sada kritérií musí být ta objednávková kniha, v níž musí být zakázky. Asi ne na úrovni jako v minulých letech, ale v přijatelném množství. A z toho musí vyplývat nějaká perspektiva. Pokud vzniknou dočasné problémy, například s provozním financováním, má smysl pomoci. Ale když je firma předlužená a v předchozích letech nezkrachovala jen proto, že zde byla mimořádná konjunkturní vlna a bylo jen otázka času, kdy se tak stane, té samozřejmě pomáhat nemá smysl. A tomu, kdo nemá zakázky a je jasné, že je mít nebude, tomu pomáhat také nemá smysl. I když dočasně kvůli udržení zaměstnanosti to může být ospravedlnitelné. A je to vždy otázka regionální zaměstnanosti. Pokud nechcete mít v jednom kraji náhle sto tisíc nezaměstnaných, což nebývá rozumné, protože je mnohem rozumnější, když jich máte ročně jen dvacet tisíc a skok si rozložíte na pět let. Tak i to může být přechodný důvod pro poskytnutí pomoci. V maximální míře se vláda dokáže vyhnout jak černým pasažérům, tak černým lobby tím, že stanoví jasná pravidla a kritéria, která firmy musí splnit, aby dosáhly na pomoc. Jakmile se začne s přístupem ad hoc, je to drahé. A je obtížné to udržet.

* E15: Jaké další možnosti pomoci exportním firmám se nabízejí v tak průmyslově orientované ekonomice, jako je ta česká?

Podstatnou vlastností současné krize bude mimo jiné vznik sekundární platební neschopnosti, což v Čechách začínáme pozorovat poměrně masivně. Tento jev hodně ovlivní hloubku recese. Pokud by se podařilo spustit systém státních garancí za bankovní úvěry, čímž by stát bankám umožnil, aby beze strachu, že přijdou o peníze, půjčovaly firmám, mohla by být úroveň krize výrazně menší. Garantované úvěry by se samozřejmě týkaly takových firem, které nejsou předlužené a mají jakžtakž zajištěnu poptávku. Přežily by firmy, které jsou zdravé a přežít by měly. Na rozdíl od firem, které morální nárok na přežití nemají, protože nejsou konkurenceschopné a jsou předlužené. A takových je také hodně. Jde o nastavení kritérií pro garance.

* E15: Voláte po garancích, ale například i z rozsáhlého průzkumu, který deník E15 ve spolupráci s Hospodářskou komorou zpracoval, vyplývá, že k úvěrům se nedostávají ani firmy, které jsou na tom finančně dobře a zakázky mají. Zatímco ještě před rokem se banky předháněly s nabídkou nejrůznějších kreditních karet pro podnikatele a obřích kontokorentů, nyní přistoupily k druhému extrému. Nenesete za vznik rozsáhlejší platební neschopnosti odpovědnost i vy, banky?

To je velmi jednoduché. Banka je podnik finančního zprostředkování, který má vklady od klientů a snaží se je nějak zhodnotit. V běžném případě alespoň udržet na stávající úrovni tím, že je někomu půjčí, případně za ně nakoupí nějaké cenné či bezcenné papíry, jak se později ukáže. S tím je spojena povinnost ochránit vklady. Banky tady nejsou od toho, aby někoho úvěrovaly. Jsou tady od toho, aby lidem vrátily jejich peníze, pokud možno mírně zhodnocené. Pokud to zvládnu tak, že přitom ještě půjčuji podnikům, tak je to super. Ale první zásadní věc pro mne jako bankéře je ochrana vkladů. A pokud mám pocit, že firma je pořád stejně dobrá jako v minulosti, ale nemusí mi ty peníze vrátit, protože se jí něco stane zvnějšku, za co nemůže, tak jí peníze půjčit nesmím. Protože ty peníze nejsou moje, ale mého klienta.

* E15: Takže banky podle vás potřebují garance od vlády, aby to celé nespadlo?

Druhotná platební neschopnost je velká hrozba. Systémem garancí se jí dá předejít, protože banky, když se bojí někomu půjčit, ale dostanou státní záruku, tak půjčí. Ale nikdo si neporadí s tou prvotní platební neschopností, která bude, pokud se krize prohloubí, narůstat také. Když vyrobíte fungující systém garancí, prolongujete život řady firem, které vydělávaly, jsou dobré, teď mají méně zakázek, ale pořád to jde. Ale pokud by to trvalo pět let, nepřežijí to ani ty.

* E15: Jak rozsáhlé mohou být výpadky v platbách mezi podniky, o kterých mluvíte?

Myslím, že to může být horší, než to bylo v devadesátých letech. Tehdy jsme měli to štěstí, že ekonomika měla řadu problémů, které si vyrobila sama, ale okolo sebe měla prostor, kde si firmy mohly vybrat zahraniční zákazníky. Velká část ekonomiky dokázala odfiltrovat tyto problémy a exportem stabilizovat ekonomiku jako celek. Dnes jsme v jiné situaci. Už nyní podnikatelé říkají, že se velmi prodlužují lhůty splatnosti, a počet pohledávek po lhůtě splatnosti hrozně rychle narůstá. To znamená, že to, co se dříve běžně platilo za čtrnáct dní, se nyní splácí za měsíc nebo i déle. Navíc se již začínají množit případy, kdy lidé začínají ve větší míře krást. Představte si, že máte podnik, investoval jste do něj peníze, ten podnik má nyní hodnotu několika desítek milionů korun, ale nyní majitel vidí, že s firmou to jde z kopce. Co můžete dělat? Buď se se všemi vypořádáte, nebo z firmy vytáhnete majetek a slupku zlikvidujete na úkor svých věřitelů. A bohužel i u slušných lidí, kteří dlouhá léta slušně podnikali a podobné věci nedělali, se delikvence nyní prudce zhoršuje. Což si my v bankách samozřejmě umíme ošetřit, protože si to z těch devadesátých let pamatujeme. Navíc existují i zkušenosti ze zahraničí, protože v tomto nejsme nijak výjimeční.

* E15: Vláda zvažuje možnost povolit takzvaný švarcsystém. Je to opatření, které může pomoci udržet zaměstnanost?

Švarcsystém je v principu atraktivní proto, že lidé neplatí sociální pojištění. Ale až jim bude 65 let, budou chtít důchody. Pokud tímto způsobem žili celý život, nedostanou je. A co se v konečné fázi stane? Přijdou demonstrace a důchod jim zaplatí ti, kteří sociální pojištění normálně platili. A to je věc, které se stát snaží předejít. V případě pádu banky by musel stejně kompenzovat to, o co lidé nebo například města a obce přišli. Jistě ne stoprocentně, ale určitě tak, aby zachoval fungování země. Princip je stejný, je tam morální hazard toho typu, někdo to bude zaplatit a typicky to bývá stát.

* E15: Někteří ekonomové označují současné chování vlád za matku všech morálních hazardů. Nehrozí, že by kvůli současné masivní pomoci v budoucnu firmy automaticky předpokládaly, že když budou dostatečně velké, stát jim pomůže?

Myslím, že to tak fungovat nebude. Ve většině odvětví existuje konkurenční trh, budou vznikat nové firmy, terén průmyslu a služeb se nezmění. Co se týče toho bankovního podnikání, tak v dobách konjunktury, když zkrachuje jednotlivá banka, zejména menší, tak se většinou nic neděje. Já vidím úplně jiné problémy, které je třeba řešit.

* E15: Které?

Je to především otázka Corporate Governance, neboli řízení firem. Řetězec krátkodobého rozhodování. Snad kromě manažerů na nejvyšší úrovni – a ani tam to není úplně jasné – uvažují všichni manažeři na nižší úrovni tak, že když mohou udělat nějaký úspěšný obchod, jenž jim přinese skvělé bonusy, tak jej udělají. Co bude příští rok, to se neví. A firmy odměňují po roce, lidé si mohou odměny vybrat a odejít ke konkurenci. To vedlo k tomu, že neexistovala odpovědnost nebo byla velmi nízká. Dalším příklad jsou akciové opce pro vedení firem. Dělal jsem oponenturu jedné práce, která srovnávala různé britské a americké modely pro poskytování opcí, a je to hrozně bezútěšné čtení. Protože to dobře nefunguje nikde. To je přesně oblast institucionální ekonomie, která bude muset být v praxi nějak lépe řešena. Problém je, že nikdo neví jak, protože to selhává. A bohužel to selhává opakovaně. A morální hazard je toho součástí.

*** Již se začínají množit případy, že lidé ve větší míře začínají krást Právě firmy, které dělají různé stroje a zařízení sloužící jiným firmám, jsou v dnešní době v naprosto nejhorší situaci

Pokud mám pocit, že firma je dobrá, ale nemusí mi peníze vrátit, protože se jí stane něco, za co nemůže, tak jí peníze půjčit nesmím

Pavel Mertlík (48) V Raiffeisenbank pracuje jako hlavní ekonom banky od roku 2001. Po studiích působil v České národní bance i Ústavu prognózování ČR. V letech 1999 až 2001 byl místopředsedou vlády pro hospodářskou politiku a ministrem financí. Vedl rovněž Radu vlády pro státní informační politiku a byl předsedou Hospodářské rady vlády. V současné době také vyučuje na Institute of Economic Studies na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Zaměřuje se na postkeynesiánskou ekonomii, institucionální ekonomii a hospodářskou politiku.

Vladimír Piskáček  

Copyright © 2012 ČEB, a.s., Všechna práva vyhrazena

Kariéra

Mapa stránek | Developed by MEDIA FACTORY